Soustředění 2017

Letošní robotí integrační tábor pro jedince lidského původu se konal uprostřed Vysočiny v RS Záseka. Sjeli se sem řešitelé semináře toužící po poznání jak dalších zajímavých faktů, tak i sebe navzájem, a samozřejmě organizátoři z řad studentů ČVUT, s připraveným programem a zvědaví, jak se letošní soustředění vydaří. Přečtěte si, jak vypadalo soustředění očima účastnice Alenky.

Po příjezdu jsme se dozvěděli, že jsme přijeli do robotího integračního tábora, jehož cílem je udělat z nás správné roboty. K tomu sloužil počítačový program, ve kterém jsme si za suroviny získané ve hrách mohli kupovat různá „vylepšení“ (digitální zrak, termokamera, adamantiová kostra...). Organizátorům se ale naštěstí, ještě než podlehli ve svém boji za lidskost a stali se také roboty, podařilo propašovat do počítačového programu několik „vylepšení“, která nám pomáhala stát se zase lidmi (likvidace nanobotů v těle, částečné navracení vzpomínek...).

Počítač se zmíněným programem byl díky Vandě a Peterovi opět velmi dobře zabezpečen a prolomit jeho ochranu se podařilo pouze zkušenému organizátorovi (který se na tuto příležitost těšil celý rok :) ).

Po tradičních seznamovacích hrách a večeři hned začaly přednášky, kterých jsme si do konce pobytu užili opravdu hodně. Každý den byly tři – dvě mezi snídaní a obědem a jedna po večeři. V každém časovém slotu jsme si mohli vybrat mezi dvěma přednáškami s různými tématy. Často byla jedna převážně matematická a jedna převážně o programování, ale vyskytly se i přednášky o kognitivní robotice nebo o syntéze zvuku. Přednášky byly občas náročné (zvláště po nočních hrách), ale témata byla velmi zajímavá a získané informace užitečné. Někdy byl také místo přednášky workshop, kde jsme se mohli vyřádit s lego roboty.

Hned první den jsme si zahráli noční hru, která byla obdobou boje o vlajku, jen jsme si brali fáborky, kterých měl každý tým více. Ve tmě nebylo vůbec jednoduché se zorientovat (a nenarazit v běhu do stromu). Na druhou stranu, když si člověk posvítil baterkou, neviděl nic za dosahem baterky, ale byl zároveň velmi dobře vidět pro ostatní. Další večerní programy se většinou odehrávaly v chatě a často se točily kolem „Fixlera“ - hry postavené na komunikaci a schopnosti přesvědčovat, což se často protáhlo až do ranních hodin.

Ano, když se účastníci vrátí zmrzlí a mokří ve dvě hodiny ráno z noční hry a pustí se do hraní Fixlera, orgové jen nechápavě kroutí hlavou... a jdou si lehnout :)

Každé ráno nás však čekala rozcvička, abychom si také trochu zasportovali. Po rozcvičce snídaně a po snídani první blok přednášek, o kterých už byla zmínka. Po obědě přišly na řadu rozmanité odpolední hry. Jedna byla většinou v chatě a druhá venku, abychom si užili čerstvého vzduchu (a občasných přeháněk). Některé hry byly zaměřeny vyloženě fyzicky (občas sebelepší taktika nepomáhala, jako v případě „kefy“, která se v závěru podobala rugby), některé kombinovaly běhání a přemýšlení, jako u scrabblu, kdy jsme pro písmenka běhali na různá stanoviště. Největší venkovní hrou bylo RPG „Město“, kde každý představoval nějaké povolání a snažil se přežít po několik desítek „dní“. Ukázalo se, že asi nejtěžší je neumřít hlady.

Když jsme se unavili běháním, šli jsme si do chaty zahrát hru zatěžující spíše mozek, než svaly. Například jsme vymýšleli programovací jazyk pro roboty, který by sestával pouze z deseti příkazů a kterým by bylo možné robota ovládat tak, aby zvládl třeba namazat chleba máslem. Když jsme se snažili ovládat „roboty“ (kteří měli zavázané oči), často nastávaly komické situace, kdy představitel robota pochopil příkaz jinak než programátor a udělal něco, čím si v plnění úkolu buď vůbec nepomohl, nebo si ho dokonce zkomplikoval.

Je pravda, že integrace neprobíhala tak rychle, jak bylo plánováno, a lidské programy měly mnoho nedostatků. Nicméně poté, co jsme ve středu ve tři ráno „stáhli aktualizace,“ již probíhalo vše hladce.

Ve čtvrtek po obědě jsme se vydali na výlet do Velkého Meziříčí. Ve městě jsme dostali seznam úkolů typu vyfoť se před Novou synagogou, předveď scénu ze známého filmu v zámeckém parku, udělej dobrý skutek, vyfoť se s co nejvíce lidmi, apod. a dostali jsme rozchod. Po dvou hodinách jsme se sešli, spočítali si body za splněné úkoly a vyrazili směr Záseka. Po chvíli pochodu nás čekala další hra. Na kilometrové trase se nacházely všelijaké hádanky, rébusy a šifry, kterých jsme měli vyluštit co nejvíce a zároveň dojít do cíle v čase co nejbližším jedné hodině. Ukázalo se, že většina z nás neumí odhadnout čas úplně dobře. Pak jsme se znovu vydali na cestu.

Když jsme došli do Vídně, čekala na nás nejen večeře v podobě (vídeňského) řízku, ale také první stanoviště šifrovačky. Dostali jsme mapy, dešifrovací pomůcky, svačinu a pápá, do tábora musíte dojít sami. Samozřejmě jako na potvoru začalo krátce po začátku pršet a přestalo až ráno, takže jsme celou šifrovačku šli nejenom potmě, ale i v dešti. Ale déšť svým způsobem dotvářel naprosto unikátní atmosféru. Naštěstí byly šifry tak akorát těžké, takže jsme nikde nemrzli moc dlouho (a pokud ano, tak jsme se aspoň měli kam schovat). Když jsme se poněkud promočení, ale šťastní, že jsme doma a že jsme všechno vyluštili, ocitli v chatě, čekal na nás už teplý čaj a svačinka. Naštěstí nám druhý den byla odpuštěna rozcvička, takže jsme si mohli přispat a nevypadat potom na přednášce jako zombíci :).

To byste nevěřili, kolik toho takoví účastníci na šifrovačce sní... A kolik dalších rybníků se nachází v okolí toho správného. A hádejte, kudy účastníci půjdou, když jim řeknete: „Nechoďte jetelem, budete mokří“?

V pátek se konal tradiční Contest. Letos obsahoval šest programovacích úloh (vždy s lehčí a těžší variantou) a úlohu s lego robotem. Cílem robotické úlohy bylo se ze startovní čáry přemístit co nejblíže středu soustředných kruhů, které se nacházely asi čtyři metry od startovní čáry. Největšími problémy se ukázala jízda rovně nebo zastavení na černé čáře. Občas by člověk opravdu rád věděl, co se tomu robotovi honí procesorem, že dělá to, co dělá.

V sobotu po večeři nás pak čekalo slavnostní vyhlášení výsledků našeho celoročního snažení v soutěži, našeho snažení zůstat lidmi na soustředění a ocenění dobrých výsledků v Contestu. Všichni si tak odváželi nějaké ceny, ať už v podobě seminářového trička či některou z vybraných knih o matematice nebo programování. Sobotní večer končil velkým hodokvasem, zpěvem u kytary a hraním na špiony.

Celé soustředění uteklo jako voda a myslím, že můžu za všechny účastníky říci, že jsme si ho užili.

účastnice Alenka